Čerstvě plnoletá Karolína dokončuje osobní výpověď. „ Naši mi vždycky koupili, co jsem chtěla.“  

           „Oba rodiče máš. Starají se o tebe. Proč teda ta tráva a útěky z domova?“ zeptala se osmadvacetiletá Martina.

          „ Doma je strašný ticho, takový dusno. Otec pořád něco chce, řve na matku a ona ho poslouchá. Bojí se ho. Když není po jeho, zuří a v tu chvíli se nezná. Zkouší to i na mě. Pořád něco dělám špatně.  Ale já nejsem jeho loutka. Kámoši v partě mě berou takovou, jaká jsem. Tam jsem začala hulit. Bylo mi pak všechno jedno, dalo se líp žít. Naši si spolu vůbec nepovídají. A se mnou? To je pořád -  nesmíš, musíš. I když máma by si někdy povídat chtěla, ale pak přijde otec a je to pořád dokola. Ať si otec s matkou dělají, co chtějí. Už je mi to jedno.“

          „Jako u nás doma,“ posteskne si Martina.

          „Jak to myslíte, Martino?“ ptám se jí.

          „Prostě ten otec je kopie mého Ivana. Vzpomněla jsem si na moji Terezku. Je jí osm. Já mám z Ivana hrůzu. Jen zarachotí klíče v zámku, začnu se celá klepat. A víno mi pomáhá. Od plic mu pak řeknu, co si myslím. Úplně chápu, jak se Karolíny maminka cítí. On mě nebije, ale to dusno je nesnesitelné.“

          „Tak proč s ním jsi?“ ptala se Karolína.

          „Aby žila Terezka v úplné rodině.“

          „Co já bych za to dala, aby máma něco udělala. Sbalila kufry, vyhodila ho nebo tak něco. Poznala bych tak, že jí na mně záleží a že mě má ráda,“ řekla Karolína.

          Mezi skupinou se rozběhla živá diskuse, která vyvolala výměnu názorů a společných

podobností. Martina se rozplakala. Karolína jí nastavila tvrdé zrcadlo z pohledu dítěte.

          „ Blíží se závěr skupiny. Je něco, co jste si z této skupiny odnesli?“ zajímalo mě.

          „Zeptám se Terezky, co by chtěla,“zareagovala Martina jako první.

          „Nebudu pít! Budu si víc povídat s dětmi!“ozval se mužský hlas. Byl to Petr, čtyřicetiletý muž, který se léčí ze závislosti na rohypnolu a stilnoxu.

          „Vezmu manžela na rodinnou terapii!“ ozvala se Ivana, padesátiletá alkoholička.

          „Víte, na něco důležitého jste zapomněli. Důležité je mít rád, ráda sama sebe. Když se ničíme alkoholem nebo jinou drogou, trpíme nejen my, ale i lidé, kteří nás mají rádi," dodala jsem.

 

          Závislost je onemocnění lidské duše. Ženy a muži, kteří přicházejí do léčby se závislostí na některé z návykových látek, si ještě zdaleka neuvědomují, že pod problémem závislosti jsou ukryté další problémy, které v životě neřešili. Teď, v akutním stadiu závislosti, si je neuvědomují. Kdysi možná tyto problémy nechtěli vidět, odmítali si je připustit, snažili se je přehlížet. Pak našli útěchu v konzumaci své návykové látky. Bolest duše se zdála mírnější, někdy i na chvíli odezněla. Neřešené problémy se nevytratí, naopak rostou. Nabalují na sebe problémy další a vzniká tak bludný kruh. S konzumací návykové látky se dvojnásobí. Nadměrným užíváním návykových látek začínají popírat svou ženskou a mužskou roli. Degradují se do role „černé ovce“ rodiny, upadají na okraj společnosti. To, že v sobě mají nějaký neřešený problém se stává podružné, i když třeba ten problém vznikl v důsledku nějaké životní situace, nějakého člověka, ne vlastní vinou. Okolí pak takového člověka odsuzuje. Nekontrolovatelné požívání návykové látky je v tom hlavním vodítkem.       

         Muži a ženy, které se ocitnou v léčbě závislostí mají potlačené své pocity. Nemají vlastní názor, ztratily ho v důsledku životních situací a vleklého užívání návykové látky. Ve skupině nebo individuálních rozhovorech se učí zase pojmenovávat svoje pocity, vyslovit tvrdou realitu. Najít souvislosti návykového chování.  Postupně se dostáváme až ke kořenům problémů. Uvědomujeme si je a nazveme je. Ty nejednou vznikly v dětství. Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, je důležité. Je rozdíl jestli dítě mohlo volně projevit své pocity a názory, nebo ho nepřiměřeně ovlivňovali rodiče např. přehnanými nároky, nezájmem, nebo naopak přílišnou péčí (opičí láskou). Výjimkou není ani zneužívání dítěte a psychický teror. Problém z dětství se často ozve v partnerském vztahu, třeba výběrem nevhodného partnera, který je dominantní.  Manželství krachuje, ve stereotypním vzorci chování se opakuje vliv dominantního rodiče. Ženy i muži bývají pak obětí psychického a fyzického týrání. Návyková látka se pak stává ventilem k uvolnění a žádný z nich nedomýšlí, že v důsledku je to velmi nešťastné řešení.